G. Murín: Akýkoľvek prd je novinárskym rýchlokvaškám vhod, len nech poriadne smrdí.

G. Murín: Akýkoľvek prd je novinárskym rýchlokvaškám vhod, len nech poriadne smrdí. U nás sú to tentoraz kriedové odkazy na chodníkoch. Tento sa objavil na našom sídlisku. Ale ja si nepamätám, že by niekto študentov umlčiaval. A tiež si neviem spomenúť, že by niečo múdre kedy vypotili.

Hérostratovi pubertiaci v akcii

Hérostratos z Efezu bol spoločenská nula, ale trpel chorobnou ambicióznosťou. Chcel sa stať svetoznámym a keďže to nedokázal nijakým tvorivým činom, rozhodol sa, že sa preslávi odporným zločinom. Zapálil jeden zo siedmych divov sveta, Artemidin chrám, ktorý stál v jeho rodnom meste. Odvtedy poznáme tzv. Hérostratov syndróm (alebo herostratizmus), čo je chorobná túžba dosiahnuť slávu za každú cenu…

Ale tá istá „sláva“ sa dá dosiahnuť aj bez podpaľačstva.

Stačí nepodať prezidentovi Pellegrinimu ruku! Pritom je to u nás za posledné desaťročia najmenej konfliktný politik. Zásadne zmierlivý, ústretový, usmievavý – no ale je to prezident. Veď keby ten študentík nepodal ruku Babke Trajbalke, kto by si to všimol?

No a nedávno sa pridal gymnazista „umelec“ z Popradu. Zúfalý exhibicionista dovtedy bez úspechu a odrazu aká „sláva“! Sláva? Veď o tomto jeho výtvarnom „atentáte“ premiéra Robert Fico ani nevedel!

A sme doma, stará mama – ako sa hovorí.

Novinárske hyeny splietli bič, podľa ktorého mal popradský študentík odradiť premiéra od prednášky. Absurdné, ale mediálne vďačné. V TV JOJ dokonca z tohto duševne plochého chudáka urobili instantnú hviezdu, keď jeho bľabotaniu dali aktívne priestor v hlavnom večernom vysielaní?!!!

Tu sme pri zásadnom rozdiele chovania súčasníkov Hérostrata a súčasných mediálnych mrchožrútov. Hérostrata odsúdili a jeho meno malo byť navždy zabudnuté. My zažívame pravý opak. Akýkoľvek prd je novinárskym rýchlokvaškám vhod, len nech poriadne smrdí. A novodobí nasledovníci Hérostrata nie sú odsúdení, dokonca ani morálne. Takže popradský junáčik nevyletel z gymnázia, ktoré svojim exhibicionizmom pošpinil, a naše žlté médiá sa už postarajú, aby bol vzorom ďalším „progresívnym“ komsomolcom. A hrôza je, že tá mediálna forsáž spôsobila v týchto dňoch priam lavínu exhibicionizmu ďalších zabudnuteľných Hérostratíkov.

Študenti ako hlásne trúby dobre platených inštruktorov

   Veď si spomeňme, ako boli študenti zneužití pri akcii ŠtB, ktorá odštartovala Nežnú revolúciu (cit. z knihy „Od Havla po Pavla – Život ve lži“): „Plánovači StB přišli na geniální symboliku. Našli datum, které je v Čechách zvláště citlivé a zapadalo do plánu spustit převrat pomocí studentů a umělců. Studenty proto, že jsou snadno mobilizovatelnou masou, která nehledí na následky a není zatížena vlastní rodinou či kariérou. Umělce proto, že každý takový zásadní protest potřebuje snadno identifikovatelné tváře, dramaturgii, ale i technické zázemí (demonstrace na Václavském náměstí například ozvučovali technici známých populárních kapel)…

Mimochodem, již 16. listopadu proběhla v Bratislavě právě při příležitosti Mezinárodního dne studentstva klidná demonstrace slovenských vysokoškoláků. Bez bitky, bez násilného rozhánění. A také bez ohlasu, protože nebyla v „něžném plánu“… Scéna byla naaranžována tak, že krvavému střetu se nedalo vyhnout, i když se o to více studentů pokoušelo. Zásahové jednotky vyčkaly, až se dav přibližně 2 000 studentů dostal k Národnímu divadlu, a poté ulici ze všech stran uzavřeli! Tehdy přišli k užitku rekvizity květin, podávaných policejním ozbrojencům, a zapalování svíček před jejich hrozivou hradbou, co kamery (také je pozoruhodné, kde se tam tak pohotově vzali i zahraniční televizní štáby!) nezapomněly zaznamenat pro historii. V přesně načasované chvíli nastalo krvavé „rozhánění davu“, ačkoli ten by se rozešel i bez bitky.

Důvod byl prostý. Zde mělo dojít k důležité katarzi (řečeno divadelním slovníkem), když zbití studenti hledali úkryt právě v budově Národního divadla a vždy tak citliví umělci byli na vlastní oči konfrontováni se surovostí režimu. Nezávislá lékařská komise později zjistila, že bylo zraněno 568 lidí – to už je masakr. Všechno vedlo k logické reakci – režim, který bije naše děti, nemůžeme akceptovat. Masa studentů se spojila s katalyzátorem umělců, přesně podle plánu. Následovala stávka studentů a stávka divadelníků, kteří místo hraní diskutovali s diváky o neúnosnosti takového vedení státu. Divadla se stala ideálními tribunami protestů. Vše klaplo až nečekaně účinně…

Mýtus o tom, že by rozhodující silou Něžné revoluce byli studenti, vyvrátil zástupce dělníků v OF, odborář Petr Miller, který v těch rozhodujících dnech Havlovi na jeho otázku „… proč nám nepouštíte studenty do fabrik?“ odpověděl: „… hele Vašku, to jsi kde viděl, žeby děcka komandovali rodiče na pracovisku, zvláště když dřou proto, aby se oni měli dobře…“, čímž Miller jasně vyjádřil, že ne ulice a „děti“ budou rozhodovat o tom, jak se bude dále vyvíjet politická situace v republice. Studenti byli nejviditelnější částí Něžné revoluce, ale odpor vedení KSČ definitivně zlomil až postoj dělníků z pražského ČKD vyjádřený slovy „… naše děti nebude nikdo mlátit…“

I zakladatel předlistopadového hnutí České děti, Petr Placák, ten mýtus vyvrací (Zvláštní vydání, Brno): „Po 17. listopadu se neustále skandovalo „studenti“. K tomu bych chtěl podotknout, že do tý doby byla situace na českých a moravských vysokých školách, katastrofální. Na Slovensku asi taky. Nezávislý opoziční skupiny tam opravdu neměly žádnej ohlas, studenti byli naprosto pasivní.“

Europoslanec za KSČM Miloslav Ransdorf: „Já si vzpomínám, že mi dnes již nežijící bývalý ministerský předseda Adamec vykládal, jak za ním zašel tehdejší sovětský velvyslanec Lomakin a žádal ho, aby Adamec zařídil to, že prezidentem republiky bude Václav Havel. Když to Adamec odmítl, tak mu to druhý den sdělil Michail Gorbačov telefonicky. To je jeden ze signálů, který ukazuje, jak to tehdy bylo. Byla to dohoda americké a sovětské reprezentace. Čili žádné hrdinné vzepětí disidentů a studentů.“

---

---